Tiskové zprávy

Snížením propustnosti stavebních povolení na polovinu ztrácíme denně 770 milionů

Dnes, 1. srpna 2024, je to přesně měsíc, co byl spuštěn zdigitalizovaný systém stavebního řízení. Jeho hlavní problém není cena, nýbrž značně omezená funkčnost. Teprve ode dneška, kdy končí prvotní měsíční lhůta na zpracování, budeme moci počítat a pozorovat, o kolik se snížila průchodnost systému. Už dnes ale můžeme dopočítat, že pokud by se snížila na polovinu, každý den by česká ekonomika přicházela o 770 milionů korun jen ve stavebnictví. Spolu s navazujícími odvětvími může jít i o jednu miliardu denně. A i kdyby tato snížená propustnost trvala jen další dva měsíce, dokázala by obrátit letošní předpokládaný 1% ekonomický růst české ekonomiky do – 1% recese. Vyplývá to z výpočtů hlavního ekonoma Datarunu Petra Bartoně.

Ceny bytů u nás mnoho let rostly nejrychleji v EU (po Maďarsku). Povolování staveb u nás bylo a je jedním z nejpomalejších na světě, což právě snížením nabídky zdražuje byty (a všechny jiné stavby). Digitalizace stavebního řízení měla pomoci systém zrychlit. Stal se však opak a propustnost systému se ještě více snížila. Když zodpovědné Ministerstvo pro místní rozvoj na jaře vidělo a vědělo, že nestíhá, spáchalo další dvě chyby:

1) Start neodložilo, i když k tomu bylo vyzýváno. (Argument, že 1. červenec byl dán v zákoně, neobstojí. Zákon tvoří lidé, a ti jej také mohou skrze svou zvolenou parlamentní většinu měnit.)

2) Pokud ministerstvo nechtělo ztratit tvář a chtělo spustit nedodělaný systém na začátku prázdnin, mělo umožnit po nějaký čas paralelní souběh starého a nového systému. (Existoval by analogový „backup“ a škody zmražení stavebního řízení v České republice by byly nižší.)

Abychom mohli spočítat ekonomické škody nefunkčního systému, potřebovali bychom znát skutečnou propustnost nového systému a porovnat ji s běžnou propustností. (Důkazem, že systém funguje, totiž nemůže být, že „mnoho žádostí je podaných“, jak ministerstvo tvrdí.) Čísla o skutečné propustnosti systému ale můžeme začít analyzovat až ode dneška, kdy prvním žádostem již uplynula měsíční lhůta. Než ale naběhne dostatek čísel pro smysluplnou analýzu (počet vyřízení žádostí z prvního dne je samozřejmě neprůkazný), můžeme si udělat rámcovou představu o nákladech.

Podíl stavebnictví na celkové české ekonomické produkci je, podle výpočtů Ministerstva průmyslu a obchodu, 7,7 %. (Někdy se můžeme setkat s údajem 5,6 %, ale to je podíl na hrubé přidané hodnotě, která například nezahrnuje daně. Když se kvůli nepropustnému systému sníží výkon stavebnictví, stát tím přichází také o daně, a proto je podíl na produkci reprezentativnějším údajem. Oba podíly jsou navíc v posledních čtyřech letech vzácně stabilní.)

Pokud bychom uvažovali, že zdigitalizovaný systém je nyní jen polovičně průchozí, než byl ten původní, znamenalo by to ztrátu produkce ve výši 3,8 % ekonomiky. Hrubý domácí produkt je nyní 7,4 bilionu Kč. Kdyby tedy poloviční propustnost trvala rok, ekonomické náklady nefungujícího systému by dosáhly 281 miliardy. (To platí i v případě, že by se odložené projekty nakonec stejně postavily. Kapacita českého stavebnictví není nafukovací, a zpožděné projekty tak budou v budoucnosti dále vytěsňovat kapacitu na projekty, které měly přijít až v budoucnu.

Samozřejmě, jistý prostor pro „dohnání“ existuje, kdyby šlo o zpoždění v rámci dnů. Už dnes je nicméně jasné, že tu nejde o dny, ale už o měsíc, a to nejsme zdaleka u konce.)

Proto je užitečné si ušlý stavební výkon přepočítat na jednotlivé dny. Když nebudeme dělat rozdíl mezi pracovními dny a víkendy (protože stavebníci musejí často pracovat i o víkendech), pak za každý den, kdy by se snížila propustnost systému na polovinu, přichází Česko o 1/365 této potenciální produkce. Tedy o 770 milionů. (A to je přitom výpočet založený na hodnotě stavební produkce v „průměrném dni“ v roce. Zaseknutí systému však bylo naplánováno na letní měsíce, kdy je každý den stavební produkce nesrovnatelně vyšší než v zimě. Kdyby bylo spuštění systému odloženo na 1. leden, mohla by být ztráta produkce nižší, i kdyby došlo ke stejným problémům.)

I tak ale tato částka počítá ztráty produkce čistě jen ve stavebnictví. Nepostavené nebo opožděné stavby však znamenají i nevybavené kuchyně, kanceláře apod., které nejsou započítány v sektoru stavebnictví; nepostavené či opožděné inženýrské stavby znamenají nižší užitek všech jejich uživatelů. Snadno si tak lze představit, že náklady mohou dosáhnout třeba i jedné miliardy korun denně.

A v tom tkví časté neporozumění skutečným ekonomickým nákladům. Někdy se komentátoři dohadují, co všechno již digitalizace stavebního řízení stála na zakázkách a co teď ještě bude stát na vícepracích a dodělávkách. I kdyby šlo o stovky milionů korun, jsou sice vidět ve státním účetnictví jako náklad, ale i tak je to pouhé nic proti nákladům toho, že systém nefunguje. Co není vidět, je náklad toho, že se nepostaví věci, které lidé potřebují, ale nebyly schváleny v nepropustném (ne)zdigitalizovaném systému. Neboli „o co jsme přišli tím, že nemůžeme“.

Podle aktualizovaných údajů z tohoto týdne letos česká ekonomika nedokáže povyrůst ani o 1 %. Kdyby se nyní nepropustnost systému stavebního řízení snížila třeba jen na tři měsíce, snížila by produkci ve stavebnictví na polovinu, místo 1% růstu bychom tak zaznamenali – 1% hospodářskou recesi. (Ve skutečnosti však dnes chybějící schválené projekty takto zmenší českou ekonomiku spíše až se zpožděním v příštích letech.)

Dnešní Finsko ukazuje, jak lehce a rychle se dostane celé hospodářství do krize, jakmile ochabne stavebnictví. Polsko a Itálie naopak ukazují, jak může celé hospodářství začít rychle růst, jakmile se stavebnický sektor postaví na nohy. Tam byl stavební boom způsoben státními dotacemi. Ty Česko nepotřebuje. Jemu stačí, když mu stát a jeho nepodařená digitalizace stavebního řízení přestanou ve stavění bránit.